Aristoteles: Biografie a klíčové filozofické koncepty

Přehled Aristotelovy biografie

Aristoteles a jeho žáci v Lykeiu

Aristoteles se narodil v roce 384 př. n. l. v malém městečku Stageira v Řecku. Jeho otec, Nikomachos, byl lékařem, přítelem a osobním felčarem krále Amyntase Makedonského. Jeho matka, Faistis, byla sama o sobě bohatá.

V roce 367 př. n. l. se přestěhoval do Athén, kde se stal členem intelektuálního kruhu soustředěného kolem Platóna. Nepochybně se s určitou filozofií seznámil už jako chlapec ve Stageiře; možná četl některé z Platónových filozofických dialogů a možná se do Athén přestěhoval právě proto, aby u Platóna studoval filozofii. Pro tyto snadné domněnky však neexistují žádné přímé důkazy. Stejně tak přesně nevíme, co Aristoteles v Athénách nalezl.

Platón byl slavnou a kontroverzní postavou. Jeho sláva přitahovala intelektuály ze zahraničí a Platónův okruh – „Platónova Akademie“ – zahrnoval některé z nejvýznamnějších filozofů a vědců té doby. Kruh se scházel buď v Platónově domě, nebo ve veřejné tělocvičně (gymnasionu) Akademie. Probíhaly zde diskuse a výuka, neboť Akademie byla v určitém smyslu také školou (a panovala silná rivalita mezi ní a institucí, kterou založil řečník Isokratés pro politické vzdělávání athénské mládeže). Aristotela lze právem nazvat studentem Akademie, pokud se mu tam dostalo výuky; kromě toho mohla mít Akademie některé rysy moderního klubu – starší a mladší členství, funkcionáře, pravidelná setkání a večeře. Nesmíme si však Akademii představovat jako univerzitu nebo kolej; zejména nesmíme myslet na formální osnovy a formální přednáškové kurzy, na zkoušky a tituly.

V Athénách zůstal dalších dvacet let, stále spojen s Akademií; a jistě trávil hodně času nasloucháním filozofům a vědcům a nakonec sám psal a učil. Lze předpokládat, že akademici debatovali o záležitostech, o nichž Platón pojednával ve svých dialozích – o etice a politické teorii, psychologii, metafyzice, epistemologii a logice. Navíc víme, že Platón podporoval studium matematiky a astronomie. Je také důvod domnívat se, že nebyly vyloučeny ani jiné, méně abstraktní vědy.

Platón zemřel v roce 347 př. n. l. a Aristoteles z Athén odešel. Konkrétní důvody jeho odjezdu zůstávají neověřené, i když se hypoteticky uvažuje o politických faktorech. Aristoteles měl vazby na Makedonii a o Athéňanech se uvádí (na základě sice pochybných pramenů), že na jeho počest vztyčili nápis, v němž mu děkovali zejména za to, že v jejich zájmu intervenoval u makedonského krále. V roce 347 př. n. l. však právě padlo severní město Olynthos do rukou makedonské armády a v Athénách byla na vzestupu protimakedonská strana vedená řečníkem Démosthenem. Aristoteles nebyl – tehdy ani nikdy jindy – athénským občanem a jeho situace mohla být choulostivá.

Odešel s Xenokratem, kolegou akademikem, do Atarnea na pobřeží Malé Asie. Hermias, tamní „tyran“, měl vazby na Akademii a zdá se, že v Atarneu existovala malá akademická komunita. Hermias Aristotela přivítal a daroval jemu i jeho přátelům „město Assos k obývání, kde trávili čas filozofií a scházeli se na nádvoří; a Hermias jim poskytoval vše, co potřebovali.“ Aristoteles se měl oženit s Hermiovou neteří Pýthiadou; a když bylo v roce 341 př. n. l. Atarneus dobyto Peršany a Hermias umučen k smrti, Aristoteles napsal na jeho památku dojemnou báseň. Z Atarnea se Aristoteles přesunul do města Mytiléné na ostrově Lesbos. Tam se seznámil s Theofrastem, rodákem z ostrova, který se měl stát jeho nejslavnějším žákem. Je rozumné předpokládat – což potvrzují i nepřímé důkazy v Aristotelových dílech –, že část svého času ve východní části Egejského moře věnoval studiu mořské biologie.

Po Mytiléné se nakrátko vrátil domů do Stageiry. Poté, v roce 343 př. n. l., Filip II., makedonský král po svém otci Amyntasovi, pozval Aristotela ke dvoru v Mize – k opatrovnictví svého syna Alexandra. Tak začalo spojení nejmocnějšího rozumu té doby s nejmocnějším mužem. Toto spojení podněcovalo romantickou představivost a vzniklo mnoho příběhů. Co však Aristoteles řekl Alexandru Velikému a Alexandr jemu, zůstává neznámé. Marně historici hledají aristotelský vliv na Alexandrovu krvavou kariéru a filozofové nenajdou v Aristotelových politických spisech nic – nebo téměř nic –, co by prozrazovalo zájem o osudy makedonské říše.

V roce 335 př. n. l. se Aristoteles vrátil do Athén. Platónova Akademie vzkvétala pod novým vedením; Aristoteles se však rozhodl založit vlastní ústav, a zatímco platónovci se procházeli a rozmlouvali v Akademii, Aristoteles činil totéž v Lykeiu. O dvanáct let později Alexandr Veliký zemřel a krátce nato, v roce 322 př. n. l., Aristoteles Athény opustil. Udělal to prý proto, „aby se Athéňané neprohřešili proti filozofii podruhé“ – aby ho neodsoudili k smrti, jako odsoudili Sokrata. Je to působivý příběh, ale nepochybně smyšlený. Přesto je druhý příběh, stejně působivý, možná pravdivý. Dopis od Aristotela Antipatrovi, který by mohl být autentický, obsahoval tuto větu: „Pokud jde o poctu, která mi byla odhlasována v Delfách a o kterou jsem byl nyní připraven, nejsem ani příliš znepokojen, ani příliš neznepokojen“. Shodou okolností víme, o jakou poctu šlo; v Delfách byl totiž objeven nápis z doby kolem roku 330 př. n. l., v němž jsou Aristoteles (a také Kallisthenés) „chváleni a korunováni“. Nápis byl nalezen ve zlomcích na dně studny. Po Alexandrově smrti se vzedmuly protimakedonské nálady, které se projevovaly velmi živě. Aristoteles měl úzké a zjevné vazby na Makedonii. V Delfách ho zbavili cti a čestné nápisy naházeli do studny. Atmosféra v Athénách Aristotela opět podnítila k odchodu.

Uchýlil se do Chalkidy na ostrově Euboia, kde měla rodina jeho matky statky. A tam během dvanácti měsíců zemřel.

Lykeion ho přežilo, stejně jako Akademie přežila Platóna. Hlavou školy se stal Theofrastos.

Aristotelův filozofický koncept

Hylomorfismus

Vše je kombinací látky (hmoty/materiálu) a formy (esence/struktury).

Čtyři příčiny (*Vysvětlují, proč něco existuje)

Materiální (z čeho je to vyrobeno)
Formální (jeho tvar/definice)
Působící (kdo to vyrobil)
Účelová (jeho účel/telos)

Teleologie

Přesvědčení, že vše má svůj vlastní vnitřní účel nebo konečný cíl (telos).

Syllogismus

Nástroj deduktivní logiky (např. Všichni lidé jsou smrtelní, Sokrates je člověk, tudíž Sokrates je smrtelný), který tvoří základ formálního uvažování.

Eudaimonia

Konečný cíl života, často překládaný jako rozkvět, dobrý život nebo pravé štěstí, dosahovaný prostřednictvím ctnostné činnosti.

Aristotelovy koncepty a diskuse

Lekce filozofie v Aristotelově Lykeiu, Aristoteles a žáci

Aristotelova škola, kterou zkoumáme níže, se samozřejmě v mnoha ohledech neshoduje s moderními koncepty a nezobrazuje reálný svět zcela pevně; nejde však o diskusi o přivlastňování si filozofického designu, nýbrž o nástin školy takové, jaká byla, z historické perspektivy.

Aristotelův systém myšlení

Velmi často slýcháme z různých zdrojů ozvěnu tvrzení, že Aristoteles byl tvůrcem systému; přesto význam systému, který vybudoval, a hlavní téma takových spekulativních úvah zůstávají převážně skryty v mlze vágního kontextu. Jako každý živý tvor prochází během svého životního cyklu nevyhnutelnými modifikačními procesy – přičemž mutace je jedním z nich –, tak i každý myslitel prochází podobnými evolučními modifikacemi ve svém univerzálním vnímání. Stanovit principy myšlení tímto způsobem není jednoduchý úkol, neboť Aristoteles ve svých nejranějších dílech a jako pozdější, zralý myslitel, vykazuje dramaticky odlišné systémy myšlení. Pokud Aristoteles svůj materiál každou chvíli revidoval – pokud skutečně pokračoval v přepisování a přehodnocování až do svých posledních dnů –, pak bylo jeho myšlení jistě příliš fluidní a příliš flexibilní na to, aby tvořilo systém. Tak si to alespoň představovalo mnoho moderních badatelů, a proto vykreslovali Aristotela nesystematického.

Aristotelova logika

Vycházíme-li z pozice, že vše je navrženo záměrně a sleduje nějaký konečný cíl, má architektura budování konceptu svou vlastní logiku, která má zase svůj vlastní architektonický design; níže předvádíme Aristotelovu architekturu logiky.

Dva typy argumentů: dedukce a indukce

Aristoteles rozeznává dva druhy argumentů, které podporují své závěry zásadně odlišným způsobem. Prvním z nich je dedukce:

Dedukce je argument, v němž, jsou-li dány určité předpoklady, něco jiného, než co bylo předpokládáno, nutně vyplývá z toho, že tyto předpoklady jsou dány.

Dedukci můžeme považovat za argument, v němž závěr nutně vyplývá z premis. V moderních termínech jsou dedukce platné argumenty. Hlavním předmětem logické teorie, moderní i antické, je právě tento vztah logického vyplývání.

Řecké slovo, které Aristoteles používá, je syllogismos, což v běžném užití může znamenat „výpočet“ nebo „účtování“.

Platón je používá spolu s příslušným slovesem pro vyvození závěru. České slovo „sylogismus“ je jeho historickým potomkem a ve skutečnosti představuje linii původu z Aristotelovy pozice.

Právě tato historie činí ze slova „sylogismus“ nepřesný překlad pro Aristotelův syllogismos.

Moderní logický přístup používá „sylogismus“ jako jednu z konkrétních forem platného argumentu, o nichž Aristoteles pojednává, ale Aristotelova definice syllogismos zahrnuje mnohem širší třídu: v podstatě jakýkoli platný argument, nebo alespoň jakýkoli argument se závěrem odlišným od kterékoli z jeho premis.

Druhým druhem argumentu, který Aristoteles uznává, je indukce (epagógé). Indukce argumentuje „od jednotlivin k obecninám“; to znamená, že vyvozuje obecné tvrzení z řady jeho instancí, jako v následujícím příkladu:

Sokrates má dvě nohy; Platón má dvě nohy; Aristoteles má dvě nohy; tudíž všichni lidé mají dvě nohy.

Závěr tohoto argumentu zavádí termín „lidé“, který v premisách nebyl nalezen. Jak je to odůvodněno?

Moderní výklady indukce by řekly, že jednotlivé případy potřebují úplnější popis:

Sokrates je člověk, Platón je člověk a Aristoteles je člověk a všichni mají dvě nohy.

Aristoteles se však mohl domnívat, že se místo toho předpokládá další premisa:

Sokrates má dvě nohy; Platón má dvě nohy; Aristoteles má dvě nohy; Sokrates, Platón a Aristoteles jsou lidé.

Ať už si to vyložíme jakkoli, induktivní argumenty mají jednu vlastnost, která je ostře odlišuje od dedukcí: lze je zneplatnit přidáním premisy vhodného druhu. Předpokládejme, že k našemu příkladu přidáme následující:

Monoscelés je člověk a nemá dvě nohy.

Jediný jednonohý člověk jako Monoscelés – jediný protipříklad – stačí k tomu, aby zablokoval induktivní vyvození zobecnění „Všichni lidé mají dvě nohy“ z libovolného počtu případů.

Aristoteles nám ve skutečnosti nepředkládá nic, co by se podobalo ucelené teorii induktivních argumentů, a jakýkoli pokus o její rekonstrukci z jeho roztroušených poznámek vede pouze ke spekulacím.

Jazyk sylogistiky

Sylogistický přístup lze považovat za rovnici s několika neznámými argumenty, přičemž k řešení rovnice se používá deduktivní metoda.

Jako příklad můžeme vzít tvrzení „Všichni Athéňané jsou lidé“; v takové rovnici bychom měli zobecnit argumenty, kde jedna skupina argumentů je „člověk“ a druhá je „Athéňan“.

„Athéňan“ má určité induktivní rysy, jako je athénské občanství, s „člověkem“ jako subjektem. Zde je onen předpokládaný Athéňan základním prvkem, který nás ve svém kontextu vede k rozumnému předpokladu, že nic – stejně jako nikdo v rámci množiny počítané jako athénská – se ze své podstaty nemůže vyhnout tomu, aby byl člověkem.

Vyvrácení protipříkladem

Někdy premisy argumentu obsahují několik nejistot, které neúmyslně přecházíme. Taková nedefinovaná zahrnutí v rámci složitých argumentů vedou k tomu, že celá deduktivní architektura je narušena protipříkladem. Toto vyvrácení vytáhne zastíněný prvek ze složitého celku a zaměří paprsek logiky na sub-argument – ten, který zcela vypadl z celkové logiky navržené původním deduktivním přístupem.

Jako příklad pokračujeme větou „Všichni Athéňané jsou lidé“. Na základě kulturních rozdílů nejsou všichni lidé považováni za „lidi“ stejným způsobem. Například v našem moderním vnímání je lidská bytost jedincem a nikoli předmětem obchodu nebo komoditou; zvířata naproti tomu mohou být takto ošetřena. Přesto lidé také patří do kategorie tvorů a mají rysy podobné zvířatům.

Zároveň byli otroci v Athénách považováni za majetek Athéňanů, stejně jako vše, co patřilo athénskému státu. Mohli bychom tedy formálně v určitých situacích nazvat koně – který slouží athénskému válečníkovi jako doprava a vybavení – také „athénským“? V některých kontextech zní odpověď ano.

Demonstrativní věda

Aristoteles (byť nevědomky) dospívá k obecné myšlence moderního vědeckého přístupu jako k pravdě potvrzené na základě experimentů. Toto poslední tvrzení je ovšem příliš apologetické; pro zjednodušení aristotelského konceptu jej zde však můžeme použít.

Aristotelovy Druhé analytiky, zejména jejich první kniha, se zabývají věděním v přesném smyslu, pro které používá slovo epistémé (jedno z několika řeckých slov pro vědění). Epistémé v tomto technickém smyslu je soubor vědomostí o nějakém předmětu, uspořádaný do systému důkazů neboli demonstrací: dobrým moderním ekvivalentem je „věda“, pokud odhlédneme od jejích konotací spoléhání se na experimentální metodu. Aristotelovým modelem pro vědu byly matematické disciplíny aritmetika a geometrie, které již v jeho době byly prezentovány jako systematické řady dedukcí ze základních prvních principů.

Ústředním pojmem Druhých analytik je demonstrace (apodeixis), kterou Aristoteles definuje jako „dedukci, díky níž víme“. Demonstrace jsou tedy druhem dedukce. Obecně řečeno, Aristoteles předpokládá, že dedukce mají epistemickou moc: pokud vím, že premisy dedukce jsou pravdivé, pak toto vědění spolu s mým uchopením dedukce může způsobit, že vím i její závěr. Aristoteles obecně spojuje tuto moc epistemického přenosu s dedukcí (domnívá se, že platí i pro přesvědčení). Zdálo by se tedy, že výklad vědění, které vzniká z demonstrace, by byl prostě výkladem toho, co znamená znát premisy demonstrace; vědění o závěru by následovalo automaticky. Aristoteles však o vědeckém vědění uvažuje jako o vědění ve specifickém smyslu: vědět něco vědecky znamená znát příčinu nebo důvod, proč to tak musí být a nemůže tomu být jinak. Z toho zřejmě vyplývá, že vědecky nelze vědět nic kromě toho, co nemůže být jinak, a že vědecké vědění musí spočívat v poznání příčin; méně zřejmě z toho také vyplývá, že vědecké poznání toho, co nemá příčinu, je nemožné.