Želví pomsta
„Když jsem byl chudý, všichni se mi posmívali,“ pomyslel si Želva. „Teď se jen tváří, že mě mají rádi, ale já jim dám lekci.“
Želva ohlásila další hostinu. Pozvala všechny lidi i zvířata, ale svou vlastní ženu a děti poslala pryč.
Poté, když všichni dorazili, Želva začala bubnovat. Jak Želva očekávala, objevili se válečníci a zaútočili na všechny hosty. Želva nepřestávala bubnovat a válečníci nepřestávali útočit.
Želva nepřestala, dokud všichni hosté neleželi na zemi a nesténali v agónii.
„To je naučí!“ řekla Želva se smíchem. „Už se nebudou tvářit, že mě mají rádi!“
Želva a kouzelný chlebovník
Král ukázal želvě kouzelný chlebovníkový strom. „Každé ráno strom plodí chlebovník, ale smíš sklízet pouze jednou denně, ne více.“
Želva každé ráno sbírala chlebovník a jeho rodina šťastně jedla.
Želvův syn se zeptal, odkud jídlo pochází, ale želva to nechtěla říct.
Syn tedy udělal díru do želvova pytle a naplnil ji popelem. Poté, co se želva vrátila s chlebovníkem, syn sledoval stopu až k chlebovníkovému stromu. Ale když se natáhl pro chlebovník, strom se proměnil v trnitý keř.
Když se želva druhý den ráno vrátila, už tam nebyl žádný chlebovník, jen trnitý keř.
Pavouk a pavučina
Pavouk chtěl jít na hostinu na obloze. „Já tě odnesu,“ řekla Pavučina, a tak se Pavouk svezl na Pavučině.
Tam jedli ořechy kola a med.
„Kdo tě přivedl?“ zeptali se Nebští lidé Pavouka.
„Ta špinavá stará Pavučina,“ odpověděl Pavouk.
To Pavučinu rozzlobilo, a tak odešla a Pavouka tam opustila.
„Pomoc!“ řekl Pavouk. „Zaplatím zlatem za svezení dolů.“
Holubice snesla Pavouka dolů. „Teď mi dej to zlato!“ řekla.
„Je to tamhle.“ Pavouk ukázal na chýši.
Když Holubice vešla dovnitř, Pavouk zavřel dveře, chýši spálil a snědl ji.
„To je hostina!“ řekl.
Pavoukův pohřeb
Pavouk měl hlad, a tak začal šířit fámu: „Pavouk je mrtvý!“
Potom si lehl, se sekerou poblíž, a čekal.
Slon řekl buvolovi, který to řekl pakoni, který to řekl gazele, která to řekla chocholatce, která to řekla králíkovi, který to řekl tarbíkovi, který to řekl frankolínu.
Přišli a plakali nad pavoukovým tělem. „Běda, pavouk je mrtvý!“
Ale frankolín viděl pavoukovo oko jiskřit. „Utíkejte!“ vykřikl.
Potom uviděl sekeru. „Utíkejte hned!“
Frankolín vzlétl, ale když slon běžel, ušlapal buvola, který ušlapal pakoně, který ušlapal gazelu, která ušlapala chocholatku, která ušlapala králíka, který ušlapal tarbíka.
Pavouk je zabil a všechny snědl.
Unikl jen frankolín.
Anansi Pavouk a Bůh
„Chci, aby všechny příběhy byly Anansiho příběhy!“ vykřikl Anansi.
„Souhlasím,“ řekl Bůh, „za předpokladu, že mi přineseš Včely v tykvi, živé, pak Hada a Leoparda.“
Anansi popadl tykev a šel tam, kde žily Včely.
Sedl si na zem a kroutil hlavou. „Ano!“ zvolal.
„Ne? Ano! Ne?“
„Co se děje?“ zeptaly se Včely.
„Bůh říká, že ne, nemůžete se všechny vejít do této tykve,“ řekl Anansi, „ale já říkám, že ano, můžete!“
„Ano!“ zabzučely Včely. „Ano, můžeme!“ Poté vletěly do tykve.
Anansi tykev zapečetil a přinesl ji Bohu.
„Nyní přiveď Hada!“ řekl Bůh.