Leopard a Koza
„Hloupá Kozo!“ křičel Leopard. „Proč dovoluješ lidem, aby se tě dotýkali svýma dlouhýma, kostnatýma rukama? Měla bys jít raději se mnou; moje ruce jsou tak jemné a chlupaté.“
„Ne!“ zabekala Koza. „Zůstávám tady! S tebou nepůjdu.“
Potom Leopard chytil Kozu a Koza zakřičela: „Mé-é-é-é-é-eh!“
„Blázne!“ řekl Leopard. „Proč křičíš, když se tě dotknu já, ale ne, když se tě dotknou lidé svýma kostěnýma rukama? Nerozumím ti.“
Koza nepřestávala křičet a Leopard utekl, protože se bál, že přijdou lidé.
Od té doby se Leopard na Kozu zlobí a snaží se ji zabít.
Lvice a Antilopa
Kdysi dávno žila lvice, která porodila mládě.
Poté, co porodila, měla hlad. Uplynulo sedm dní a nic nejedla.
„Musím jít lovit. Musím sehnat potravu,“ pomyslela si, „jinak já i mé mládě zemřeme.“
Uviděla antilopu pasoucí se a pomalu a tiše se k ní připlížila.
Pak si antilopa uvědomila, že je tam lvice. Otočil hlavu a upřeně se na ni zadíval. „Vítej, sestřenice!“ řekla antilopa.
Lvice se zastyděla a na antilopu nezaútočila. Nemohla zaútočit na někoho, kdo byl její bratranec.
A tak antilopa přežila.
Krokodýl a slepice
Slepice se procházela po břehu řeky, když ji chytil krokodýl. „Ó, můj bratře,“ zakvílela, „nedělej to!“
Krokodýla její slova tak překvapila, že ji pustil.
Následující den chytil krokodýl slepici znovu a ona mu opět řekla: „Pusť mě, můj bratře!“
Krokodýl byl zmatený. „Ona žije na souši; já žiji ve vodě.
Jak mohu být jejím bratrem?“
Zeptal se svého moudrého přítele, ještěrky, aby mu to vysvětlil.
„Copak to nechápeš?“ řekla ještěrka. „Krokodýli snášejí vejce, ještěrky snášejí vejce, stejně jako slepice. To z nás dělá rodinu.“
Z tohoto důvodu krokodýli nejedí slepice.
Pohřeb kaloňě
Kaloň byl nemocný.
Protože neměl nikoho doma, kdo by se o něj staral, zemřel, a tak sousedé zavolali jeho příbuzné, aby připravili pohřeb.
„Pojďte, ptáci!“ řekli. „Váš bratranec, kaloň, zemřel.“
Ptáci přišli, ale když uviděli mrtvého kaloňě, řekli: „Není to náš příbuzný; nemá peří.“
Potom sousedé zavolali krysy.
„Pojďte, krysy!“ řekli. „Váš bratranec, kaloň, zemřel.“
Krysy přišly, ale když uviděly mrtvého kaloňě, řekly: „Není to náš příbuzný; nemá ocas.“
Takže, nemaje příbuzných, zůstal kaloň nepohřben.
Lvice a pštros
Lvice zařvala.
Pštros zařval zpět.
„Jsi hodný soudruh,“ přiznala lvice. „Lovme společně.“
Pštros lovil svýma nohama; lvice používala zuby. Zabíjeli pakoně a táhli je tam, kde čekala lvíčata.
„Vezměte si prosím všechno maso,“ řekl pštros lvici. „Já raději piju krev.“
Potom pštros, lvice a mláďata odpočívali.
Pštrosu se pootevřela ústa, jak spal.
Jedno mládě se podívalo do pštrosí tlamy. „Matko,“ zašeptalo, „to stvoření nemá zuby!“
Lvice rozzlobeně zařvala. „Nejsi hodný soudruh,“ křičela na pštrosa, a pak se na něj vrhla a roztrhala ho zuby na kusy.