Levhart a muž
Ve starých dobách levharti chytali lidi za ruku, což znamenalo, že lidé někdy unikli.
„Ten levhart byl tak hloupý!“ chlubil se jeden muž. „Kdyby mě chytil za hrdlo, nikdy bych se neosvobodil. Ale to hloupé stvoření mě chytilo za ruku, takže jsem se osvobodil a utekl.“
Levhart v křoví slyšel mužova slova. „Největší hlupák ze všech,“ řekl si smíchem, „je ten, kdo učí své nepřátele, jak ho zabít.“
Od té doby levharti chytají lidi za hrdlo a nikdo neunikne, všechno kvůli muži, který se chlubil.
Lví rodina a levhart
Lev byl pryč už dlouho a jeho žena a děti neměly žádné jídlo.
Když lvici uviděla procházejícího levharta, prosila ho o pomoc.
'Lev se nevrátil domů,' řekla, 'a my hladovíme.'
Levhartovi bylo líto malých mláďat, chytil losa a dotáhl ho zpět do jejich doupěte.
Právě když mláďata začala jíst, jejich otec se vrátil domů a hlasitě řval.
Levhart se vyděšeně rozběhl a schoval se v trávě.
Lev zuřil na svou ženu v žárlivé zlosti. 'Jak se opovažuješ přijímat pomoc od levharta!'
Aby se vyhnul setkání s lvem, levhart nyní vychází ven pouze v noci.
Létající lev
Lev kdysi uměl létat; jeho síla pocházela z kostí jeho obětí.
Jmenoval Vránu, aby tyto kosti střežila. „Nedovol, aby někdo tyto kosti zlomil!“ přikázal.
Ale Žába přišla a rozbila kosti. „Nebojím se,“ řekla Vráně. „Řekni Lvu, že jsem to udělala já!“
Když si Lev uvědomil, že už nemůže létat, utekl zpět domů.
Vrána zakrákala: „Žába přišla a rozbila kosti.“
Lev se pokusil Žábu chytit, ale pokaždé Žába poskočila dál.
Nyní Lev nemůže létat a potrestal Vránu za to, že neuhlídala kosti: nikdo už nerozumí Vrániným slovům.
První lev
Před dávnými časy býval lev obyčejnou domácí kočkou a žil společně s lidmi ve vesnici.
Jednoho dne ale tato kočka pronásledovala kuře, chytila ho a snědla. Lidé se velmi rozzlobili.
Následující den kočka udělala něco ještě horšího: napadla kojence a poškrábala ho.
Majitel kočky na ni křičel: „Zabiju tě!“
Kočka věděla, že je v nebezpečí, a tak utekla a schovala se v křoví, daleko od lidí.
Stala se lvem a nyní jsou lvi a lidé nepřáteli.
První paviáni
Jedna žena měla kdysi tři děti.
Když se dívala na obilí rostoucí na polích jiných lidí, rozhodla se: „To obilí vezmeme pro naši rodinu.“
Její děti obilí ukradly, ale náčelník je chytil. Dvě z dětí zabil a jedno uniklo.
Její přátelé jí řekli, aby si na znamení smutku ostříhala vlasy, ale ona odmítla. „Neostříhám si vlasy!“
Poté žena utekla spolu se svým přeživším dítětem.
Vlasy ženy neustále rostly, a stejně tak i vlasy jejího dítěte.
Chodili po všech čtyřech. Byli pokryti srstí.
Stali se paviány.