Krysa a ryba
Krysa kráčela podél břehu řeky a spatřila několik ryb. „Dobře!“ pomyslela si hladově. „Chci nějaké!“
Ve své dychtivosti ukrást ryby si krysa nevšimla, že ryby jsou v rybí pasti. Jakmile se natáhla do vody, aby rybu uchopila, sama se do pasti chytila.
„Proč jsi mě chytil?“ křičela krysa. „Nemám s tebou žádný spor a ty se mnou také ne.“
„Chtěl jsi ukrást, co jsem chytil,“ odpověděla past, „tak jsem chytil i tebe.“
Ti, kteří kradou od druhých, budou potrestáni jako zloději.
Želva a houby
Želva našla na kládě rostoucí houby. “Počkám, dokud houby nedorostou,” řekla, “a pak si udělám opravdu skvělou hostinu!”
Želva čekala a čekala.
Potom kolem proběhla Antilopa. “Psi!” vydechla.
“Lovci! Pospěšte si! Musíme se odsud dostat. Můžeš jít se mnou!”
“Nepůjdu!” řekla Želva. “Zůstanu tady, dokud houby nepřestanou růst.”
“Dobře, varovala jsem tě,” řekla Antilopa a utekla.
Potom přišli lovcovští psi; pak lovec. “Jakou tu mám skvělou hostinu!” řekl, vzal želvu s sebou, i houby.
Slon v bažině
Hladový slon spatřil v bažině bambusovou palmu. Vřítil se do vody, strhl bambusovou palmu a uchopil jemný pupen palmového listu, ale v návalu vzrušení ho upustil do vody.
Slon se natahoval chobotem: nic! Natáhl se znovu: nic! Nemohl najít lahodné jídlo, a čím víc se cákal, tím kalnější se voda stávala. Nic neviděl.
„Klid!' zakřehala žába.
Slon nebyl klidný.
„Klid!' opakovala žába.
Nakonec slon žábu uslyšel.
Zůstal stát.
Voda se vyčistila.
Slon našel pupen palmového listu a snědl ho.
Hyena a Měsíc
Jedné noci hyena uviděla něco zářícího ve vodách jezera. „To je kost!' pomyslela si hladově, ale byl to jen odraz měsíce.
Skočila do vody, ale na kost nedosáhla.
Dostala se z vody a znovu uviděla kost.
Skočila dovnitř znovu, a znovu, a znovu.
Voda se zakalila a hyena si myslela, že kost zmizela.
Ale pak se voda vyčistila a kost tam byla.
Za úsvitu byla hyena stále u jezera, skákala a skákala a snažila se sníst měsíční svit, o kterém si myslela, že je to kost.
Chameleon a Had
Chameleon a Had byli přátelé.
„Hade, ukážu ti něco speciálního,“ řekl jednoho dne Chameleon. „Dívej se! Umím měnit barvy!“ Chameleon vylezl na kmen stromu a zbarvil se do hněda, aby ladil. Potom přešel na list a zezelenal. „Jsem úžasný, nebo co?!“
Had na to nic neřekl, otřel se o kmen stromu a jeho kůže se odloupila. Celá. Měl úplně novou kůži, jasnou a zářivou.
Chameleon zíral na svého přítele v úžasu, zahanbený svou chloubou. Mohl měnit barvu, to je pravda, ale Had ho překonal tím, že vyměnil starou kůži za novou.