Tragédie dědictví, které jsme ztratili
Naše současnost vykresluje multikulturní krajinu světa. Denně cestujeme do různých čtvrtí země, ve které žijeme. A co víc, někdy se vydáváme daleko za hranice vlastních zemí, abychom viděli svět, nebo za obchodními účely.
Během našich cest zřídkakdy přemýšlíme o historických perspektivách nebo dopadu, jaký máme na prostředí, kterým v daném okamžiku procházíme. Naši předkové však žili docela jinak.
V oněch starých, legendárních dobách bylo přežití samo o sobě tím hlavním a nejtěžším úkolem, který lidé sledovali. Někdy se tento úkol mohl stát téměř nemožným. Adaptace a úspěch v adaptivních strategiích se staly nezbytnými a taková řešení bylo třeba si pamatovat. Tak či onak musela být tato řešení zaznamenána a předávána dál.
Jak dnes víme, dovednost psaní nebyla přítomna v každé lidské kultuře. Ve skutečnosti se jen několik málo kulturních shluků na světě mohlo pochlubit tak mimořádným vynálezem, jakým byl rozvinutý systém psaní.
Jak ale mohly komunity uchovat zkušenosti, které byly tak životně důležité pro přežití konkrétní sociální skupiny? Můžeme se domnívat, že jedním z nejranějších mechanismů takové kolektivní paměti bylo vyprávění příběhů. Ano — pohádky: přesně ty příběhy, které i dnes vyprávíme našim přátelům, dětem a rodičům. Ti je zase předávají dalším členům komunity a tito členové je sdílejí dále, a tak to pokračuje z generace na generaci.
Nyní se můžete právem zeptat: kde v tom všem vidí autor tu tragédii? Taková otázka by byla zcela na místě. Tragédie se skrývá v samotné strategii civilizačního vývoje, v podstatě stejným způsobem, jakým existuje ve všech evolučních procesech. Predátoři loví svou kořist; stejně tak hlad velkých sociálních skupin zřídkakdy zná své hranice.
Když se lidská skupina rozrostla natolik, že rozšířila své území, jiné lidské skupiny v dřívějších dobách byly často vnímány jako cizí — prostě jen další prvek okolního prostředí, který mohl a možná i měl být využit jako jakýkoli jiný zdroj, který příroda nabízela. Dobývání sousedních kmenů se tak stalo pravidelným a běžným vzorcem chování.
Jak lze předpokládat, dědictví dobytých skupin se mohlo ubírat dvěma možnými cestami. Pokud byla dobytá komunita pohlcena a integrována do mocnějšího dobyvatele, některé z jejích zapamatovaných tradic a folklóru mohly v dominantní sociální struktuře přežít. Pokud však skupina zcela zanikla, její osud byl stejný jako osud nositelů jejích tradic — její kulturní paměť zcela zmizela z povrchu zemského.
Nyní možná jasněji chápete pasáže, které jsme čtenáři představili, a také hlubší význam pohádek a legend shromážděných vědeckými nadšenci, kteří na konci devatenáctého a počátkem dvacátého století cestovali mnoha regiony. Tyto sbírky představují poklad — často jediný dochovaný záznam — a tvoří nesmírně cenný vědecký materiál, který máme dnes k dispozici. V mnoha ohledech mohou lidstvu sloužit i nyní: můžeme tyto pohádky číst dětem, studovat je ve třídách, analyzovat je z historických perspektiv a využívat je k nesčetným dalším účelům, které zde není nutné vyjmenovávat.
Zde můžeme pouze doporučit, abyste přešli do hlavní navigační nabídky, kde naleznete sbírky výše zmíněných lidových vyprávění. Jsou pečlivě sepsány a uspořádány podle kulturních sekcí — české, čínské a mnohé další — přičemž každá je prezentována s náležitým respektem. Kolektiv autorů vám upřímně přeje příjemné a obohacující chvíle při čtení těchto pozoruhodných příběhů, které k nám dorazily z legendárních hlubin minulosti.